OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlahý dubnový večer v pražských Klánovicích patřil do kategorie těch hodnotně strávených. V obýváku jménem Black Pes se rozhodně nekonala žádná megalomanská akce, ba právě naopak, šlo o příjemnou sešlost takřka rodinného charakteru. Sedmdesát přihlížejících postaviček, dvě kapely, jeden žánr. Pro mě osobně ideální konstelace, není totiž nic horšího, než se zoufale trápit v davu při sáhodlouhé tour, kde vám dobrá polovina kapel vůbec nic neříká. Tentokrát však žádné letargické pospávání nehrozilo, na pražskou periferii totiž dorazili HOUR OF PENANCE, apoštolové moderního BDM.
Zhruba v půl deváté vylezli na pódium HEAVING EARTH a ihned začali se svým zábavným louhováním death metalového slabikáře. Tu INCANTATION, tu IMMOLATION, tu zase HATE ETERNAL a tu, jak jinak, MORBID ANGEL (pro slabší žáky dodávám, že jméno kapely samozřejmě odkazuje na otvírák kolekce „Formulas Fatal To The Flesh“). HEAVING EARTH předvedli pestrý, členitý set, přičemž vystřihli i pár vzorků z připravované destičky „Diabolic Prophecies“ (vyjde letos v létě u Poláků Redrum666). Nutno podotknout, že ukázky nového materiálu zněly velmi slibně, snad jen škoda, že HEAVING EARTH se stále příliš úzkostlivě drží svých inspiračních vzorů. I tak velmi příjemný úvod, poctivá žánrová práce.
Rozpadlá dodávka s italskou posádkou na korbě dorazila do klánovického sklepení naštěstí na čas. Pláč a skřípění zubů v podání košických kolegů (HOUR OF PENANCE byli nuceni díky problémům se startérem vynechat slovenskou zastávku turné) nahradila kousek za Prahou spokojenost. I když spokojenost ne úplná, neb i druhá kapela večera nastoupila na prkna bez baskytary, což se na výsledném dojmu zcela logicky podepsalo. Samozřejmě, utáhnout celý set ve sporé koncertní sestavě ve složení bicí/kytara/zpěv, a přitom si uchovat hutnost pro HOUR OF PENANCE tolik typickou, není zrovna jednoduchý úkol. Situaci nevylepšil ani zvukař, který se nejspíše rozhodl absentující lomoz tučných strun nahradit zbytečně vytaženou kytarou a současně tak zdevastovat sluchovody přihlížejících (intenzita sóla v „Adversary Of Bigotry“ skutečně nebezpečně atakovala práh bolestivosti). Setlist HOUR OF PENANCE logicky osciloval mezi novinkou „Paradogma“ a předchozí, přelomovou nahrávkou „The Vile Conception“, přičemž se dostalo i na historičtější exkurz v podobě „Shreds Of Martyr“ z pět let staré řadovky „Pageantry For Martyrs“.
V půl jedenácté bylo hotovo, HOUR OF PENANCE zavřeli krám spolu s „Misconception“ a odeslali přítomné na kutě. Dojmy z živelného vystoupení (navzdory chybějící baskytaře) italského tria jsem si odnesl hlavně pozitivní, speciálně pak díky učebnicové práci pana Mercuria, jehož blastbeating mi rezonoval v hlavě ještě hodně dlouho po návratu z klánovického přístřešku.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.